Náchodské.info

K hotelu Béke Sziget (všichni jistě víte, že to maďarsky znamená „Ostrov míru" nebo třeba taky „Oáza klidu") v hornickém městě Komló jsme dorazili autem v pátek 22. března odpoledne v sestavě Dorota Hájková a Eliška Nývltová (obě PEK Stolín) - pozn. redakce: Stolín je část Červeného Kostelce, Kristýna Bartošová a Petra Hančová (obě 1. KPK Vrchlabí). Jako řidič, manažer a trenér jsem se etabloval já. Nikdo z nás nezná víc než deset maďarských slov, ale předpokládali jsme, že naše sestava oplývající znalostmi světových jazyků (angličtina, němčina, francouzština, ruština, polština) si hravě poradí se všemi jazykovými bariérami. Opak byl pravdou.

Cestovali jsme netradičně z Vrchlabí přes Žďár nad Sázavou. Naším prvním úkolem totiž bylo vyzvednout skleněnou plastiku – dar prezidentu maďarské petanque federace. Plastiku zhotovil starosta Vojnova Městce a také člen naší asociace Karel Malivánek, proto naše cesta přes čerstvě zasněženou Vysočinu. Kdo by to čekal, tolik sněhu na začátku jara.

Přes Brno, Bratislavu, Budapešť a Pécs jsme najeli skoro 750 km. Volili jsme pro jistotu delší cestu po dálnici, v autě jsme strávili téměř jedenáct hodin. Hned po příjezdu do hotelu začalo jazykové martýrium. Recepční v hotelu netušila, která bije, odmítala nás ubytovat, anglicky znala jen číslovky do pěti a věděla, že kafe je kafe. Nikdo ze dvou organizátorů akce na nás na místě nečekal. Belgičanky a Italky totiž přiletěly do Budapešti chvíli po čtvrté hodině odpolední, takže pořadatelé se evidentně soustředili na ně. Po několika telefonátech s jakousi lámaně německy hovořící paní a posléze pánem jsme se domohli našich práv a obsadili tři dvoulůžkové pokoje (ačkoliv jsme měli objednaný apartmán a pokoj). Ubytovali jsme se a vyrazili do místního supermarketu, abychom doplnili zásoby na sobotu, den turnaje. Po sedmé hodině se konečně v hotelu objevil jeden z pořadatelů a vyzval nás k následování do dějiště turnaje městečka Magyarszék. Ačkoliv v propozicích stálo, že sportovní hala je od hotelu vzdálena šest kilometrů, ujeli jsme více než dvojnásobek.

V Magyarszéku jsme vjeli do jakéhosi dvora. Proti nám se sice skvěla zánovní sportovní hala, patřící k místní základní škole, ale jakmile jsme zaparkovali vedle našeho průvodce, v záři reflektorů jsme spatřili čtyři venkovní petanque hřiště, nově a asi jen pro jednu příležitost vybudovaná na školním asfaltovém basketbalovém hřišti. Holky nevěřily svým očím, já taky ne. Eliška vyslovila domněnku, že jsou to snad hřiště tréninková, na rozcvičení, a že to hlavní hřiště bude v hale. Nebylo. I dva belgičtí trenéři tomu nechtěli věřit a ptali se na halu s poukazem na nevlídné počasí a zimu. Dostalo se jim lakonické odpovědi, že v Pécsi, asi patnáct kilometrů od Magyarszéku, je krytý boulodrom, a že se rozhodne zítra podle počasí.

Jestli bylo nějaké slavnostní zahájení ve školní jídelně, my jsme ho propásli. Důležitá pro nás byla informace, že v sobotu se bude začínat kolem desáté, takže stačí být po deváté na místě (podle oficiálního původního rozpisu měly první zápasy odstartovat deset minut po deváté). Podotýkám, že kromě desítky metrů vzdálených lamp veřejného osvětlení jsme žádná světla kolem hřiště neviděli.

Počasí ráno nám moc „pétánkové" nepřipadalo ani při prvním pohledu z okna, natož když jsme vyšli před hotel. Těsně nad nulou, oblačno, naštěstí nefoukalo. Navlékli jsme na sebe prakticky veškeré oblečení, dvoje kalhoty, dvoje ponožky, několik vrstev, nahoru čepice, rukavice. Skutečně se tedy začalo hrát venku. Cestou na kolbiště jsme rozebírali večerní zážitek. Přesně v deset hodin jsme zvenčí slyšeli jakousi sirénu nebo troubení. Asi klekání nebo ponocný (druhý den se troubení opakovalo, což nás utvrdilo v původním názoru).

První zápas proti Belgii se nevyvíjel dobře. Kristýna, Eliška a Dorota si nedokázaly poradit s terénem, který byl na české poměry opravdu obtížný, nerovný, záludný většími i menšími kameny. Než se holky stačily rozkoukat, prohrály 13:1. Potom sice Dorota porazila výbornou belgickou hráčku (první světlý okamžik v našem matném výkonu), ale Petra s Eliškou nestačily na motivovanou belgickou dvojici.

Maďarky nastoupily pouze ve třech. Překvapivě uzmuly v prvním kole bod Italkám výhrou v dvojicích, a tak nebylo radno je podcenit. Trojice (Petra, Dorota a Kristýna) jsme vyhráli po maratónském boji a třinácti náhozech. Pak přišel čas na pozdní oběd a krátkou siestu. Po obědě Petra otočila zápas jednotlivkyň a Eliška s Dorotou přehrály domácí dvojici. Výhra tři nula se nerodila lehce, ale holky podaly standardní výkon a takticky i technicky Maďarky předčily.

Pokud bychom porazili v posledním kole Itálii 3:0, měli bychom jistý postup. Jižanky předtím totiž porazily překvapivě dva jedna Belgii, a tak i při naší výhře o bod by nebylo nic jisté. Naše trojice (Petra, Dorota a Eliška) bojovala – vedla dokonce 11:9 a měla několik koulí na vítězný závěr. Štěstí nám ale nepřálo a prohra nás prakticky vyřadila z boje o postup. Nedalo se totiž očekávat, že by Maďarky získaly byť jediný bod proti Belgičankám, své štěstí si jedním vyhraným utkáním vybraly už v prvním kole proti Italkám.

Po zápase naší a italské trojice se ve školním areálu objevil jakýsi světlovlasý postarší domorodec, od pohledu žádný intelektuál. Chviličku se potloukal kolem hřiště a pak se nenápadně pokusil zmizet. S jednou Eliščinou koulí v kapse a druhou v ruce. Bystré oko maďarského prezidenta vše včas zaregistrovalo a koule zůstaly u původní majitelky.

Do jednotlivců nastoupila Eliška, která zpočátku držela s Italkou krok. S ubývajícím světlem a přibývajícím chladem se Italka paradoxně lepšila a od stavu 4:4 nepovolila Elišce ani bod. Poslední utkání se dohrávalo z povinnosti a za téměř úplné tmy, kterou Maďar vyřešil po svém – nastartoval auto a reflektory spoře osvítil dějiště posledního zápasu. Kristýna ani Eliška nepodaly nadstandardní výkon a nakonec se sedmičkou prohrály.

Z naší skupiny tedy postoupily Italky a Belgičanky. Na nás se projevila nerozehranost a malá stabilita výkonu. Dokázali jsme sice zahrát mnoho výborných koulí, ale na druhou stranu taky darovat soupeři velké množství bodů v náhozech, kdy se nepodařilo zahrát ani jednu slušnou kouli. Zaostávali jsme i v procentech střelby.

Po turnaji jsme povečeřeli ve školní jídelně. Čekali jsme nějaké vyhlášení, něco slavnostního, ale marně. Stěžujeme si v Čechách na nekvalitní organizaci. Já už nikdy v životě nebudu žehrat na pořadatele našich turnajů, vždycky když mě přepadne pocit, že je něco špatně, vzpomenu si na Maďarsko. (Před třinácti lety jsem jako reprezentant Rakouska odehrál v Szigetszentmiklós pěkné mistrovství střední a východní Evropy. Společensky, pořadatelsky na výši. Kdeže loňské sněhy jsou.)

A aby to nebylo všechno, v neděli ráno, když jsme vykoukli z okna, nemile nás překvapila bílá nadílka. Pět centimetrů vlhkého sněhu na autě i na silnici. Naštěstí zachumelilo jen v jižním Maďarsku, po sto kilometrech jízdy nebylo po sněhu ani památky, a tak jsme stihli i nedělní Večerníček. Speciální poděkování patří Královéhradeckému kraji, který naši reprezentaci finančně podpořil.

Foto Martin Bartoš