Byla to samozřejmě nejen velká pocta a výzva, ale hlavně i velká vzdálenost, jejíž překonání běžným dopravcem by přišlo pořadatele dost draho. Řešení našel další člen DS NA TAHU a kostelecký místostarosta Ríša Bergmann, který využil výhodné nabídky Autoškoly Vít na zapůjčení osmimístné dodávky, přívěsný vozík poskytli odboráři z bývalého Elitexu a on sám se na dva dny stal divadelním řidičem a propagátorem Červeného Kostelce, který musel fiľakovským občanům, za pomoci propagačních materiálů, vysvětlovat, co jsme vlastně zač. Mnozí totiž o existenci nějakého Červeného Kostelce neměli ani ponětí.

V sobotu 9. listopadu v 5 hodin ráno vyrazili tedy Eva a Ríša Bergmanovi, Věra a Vlastik Klepáčkovi, Irenka a Míra Podlipní, Naďa Eflerová a Míla Hilmanová podzimní zachmuřenou krajinou směrem ke slovensko - maďarskému pomezí. Cesta ubíhala nad očekávání dobře, a tak měli čas zastavit se na hodinku ve Zvolenu, na krátkou prohlídku centra a zvolenského hradu. Po příjezdu do Fiľakova pak všechny čekalo příjemné překvapení v podobě paní Milady, místní kulturní pracovnice a výřečné organizátorky celé akce. Ubytování pak bylo v krásném, novém areálu přímo pod fiľakovským hradem a v přilehlé restauraci došlo k rozmazlování dobrým jídlem. Samotná budova divadla byla všem brzy dobře známá, protože díky uniformní výstavbě v dobách budování socialismu byla naprosto stejná jako divadlo v Brezně, kde hráli před pěti léty Dona Quiota a prý stejná jako všechna ostatní divadla v regionu.

Počáteční obavy, jestli místní, povětšinou maďarské obyvatelstvo, bude vůbec našemu humoru rozumět, se rozplynuly ihned po začátku představení. Skoro stovka diváků reagovala ihned a spontánně na všechny narážky a vřelý, nekonečný potlesk na závěr potvrdil, že jestli má něco spojit všechny národy, pak to určitě je umění a humor. Po představení proběhlo ještě malé setkání se členy tří ochotnických spolků z Fiľakova a okolí. Nad skleničkou vína proběhla výměna divadelních i životních zkušeností, kritika české i slovenské politické nekultůry a často bylo slyšet i povzdechnutí, jestli rozdělení bývalého Československa nebylo chybou. Na závěr, po všeobecném ujištění se o další spolupráci, byli naši divadelníci ještě pozváni do pivnice neboli vinného sklípku pana Attily, který ovšem nebyl vůbec jako jeho jmenovec Attila Ukrutný, ale naopak velmi milý hostitel. Maďarské víno tokajského typu teklo z koštýře jak Úpa při jarním tání a k zakousnutí byla podána místní specialita – pečená dýně. Čas rychle plynul, skleniček přibývalo, navazovala se nová přátelství, a tak ani moc nevadilo, že cestou domů všechny smočil vydatný deštík.

Ráno bylo jak vyměněné. Modrá obloha a zářící slunce vyléčilo bolavé hlavy a po vydatné snídani se všichni vydali na procházku městem a návštěvu fiľakovského hradu. Pak už došlo jen k loučení, výměně adres a telefonních čísel a Ríša všechny dovezl sluncem ozářeným Slovenskem domů. Všem se výprava za hranice všedních dní líbila a byli rádi, že udělali kostelecké kultuře velmi dobré jméno i tak daleko od rodného divadla. Jistě budou na krásné zážitky z Fiľakova ještě dlouho vzpomínat a vyprávět o nich. Na závěr pak ještě jednou velký dík všem, kteří jim byli v uskutečnění výpravy nápomocní.

Foto Richard Bergmann, www.cervenykostelec.cz